62520

Historie ostrostřeleckých sborů

Začátek historie ostrostřeleckých spolků spadá do období vrcholného středověku. Mnohá města, která v té době neměla stálou vojenskou posádku, začala zakládat spolky střelců z řad měšťanů. Tyto spolky pak sloužili na obranu města, ale také se účastnily různých tažení mimo region. Často sloužily jako pomocná část vojska, jak tomu bylo například ještě za napoleonských válek. Střelecké společnosti plnily i reprezentativní funkci, a to tak, že se zúčastňovaly nejrůznějších slavností ve městě a nemohly nikdy chybět při vítání významných osobností, ani při oslavách různých výročí města, státu a panovnického domu. Mimo to konali střelci i různé povinnosti, jako byl dozor při trzích a strážní služba, protipožární hlídky, pomoc při hlášení požáru a podobně.

Původní zbraní ještě středověkých střelců byla kuše, tu ale brzy vystřídala předovka s různými zámky podle vývoje od doutnáku přes perkusní zbraně k zadovkám. Ostrostřelcům ale stále zůstal patronem sv. Šebestián, ke kterému později přibyl sv. Jiří.

Střelci se cvičili ve střelbě do terčů a pořádali také různé střelecké soutěže. Nejznámější byla například střelba k ptáku. Tu pak vystřídala každoroční střelba do malovaného terče. Střílelo se vždy na Boží tělo, odtud pochází pořekadlo – ran jak o Božím těle – a vítěz kromě trofejí získával i značná privilegia. Později bylo vítězství spojeno s povinností opatřit terč příští rok.

Zvláště 16. století bylo nejslavnějším obdobím střeleckých sborů. Tehdy střelecké spolky byly významným vojenským prvkem v systému obrany země. Během třicetileté války a po ní, kdy města ztratila obranný a pevnostní význam a války se přesunuly do volného terénu, do pole, ztrácí střelecké sbory pozvolna na významu v době války a tím i na vojenské prestiži. Přesto ale privilegium nošení zbraní a výsady, které tím požívali, si měšťanský stav žárlivě střežil i během 17. a 18. století.

Velkou slávu zažily potom ostrostřelecké spolky v průběhu 19. století, kdy už nešlo příliš o bojování, jako o osobní prestiž. Členství v takovém spolku bylo neobyčejnou výsadou a přijímáni byly pouze vážení občané města. Ostrostřelci patřili ke koloritu obce, měli své spolkové klubovny, střelnice, sály i hospody. Členství nebylo nijak levnou záležitostí, kromě ročních peněžních příspěvků si každý člen musel zajistit vlastní uniformu a zbraň.

Nejvyšším velitelem Ostrostřeleckých sborů byl vždy král nebo později sám císař. Dodnes rakovničtí střelci provolávají ostrostřelecké heslo: „Za krále, za vlast.“